|
Cesta na Nordkapp - 2006
autor článku:
Morgan
(převzato a doplněno z Dodova palubního deníku)
foto:
Morgan , Fíša, Dodo, Andrea
Čtvrtek 22. června - den prvý
Co je to sakra za zvuk? Budík? Dnes mám přeci volno, tak co se děje?
Odkopnutí peřiny do rohu postele. Pět hodin ráno, venku už řvou ptáci, svítá
a já se chystám na svou zatím nejdelší cestu, jejímž hlavním cílem je
pokoření nejsevernějšího místa v Evropě – Nordkappu (North cape).
A protože jsem se ujistil a napevno se s ostatními domluvil teprve odpoledne
před odjezdem, večer jsem narychlo nakoupil, pobalil a teď se musím nutně
spolehnout na to, že jsem v té rychlosti na nic nezapomněl. Zaháním chmury
ranní kávou a nervózně snáším batožinu ke dveřím….
Před šestou už mám vše naloženo v autě, poslouchám ranní relaci jakési
radiostanice, na čemž mi v tu chvíli ani nezáleželo, protože i kdybych
posluchal ranní zprávy, nebo hrála dechovka, rozdávám úsměvy na všechny
strany.
Těsně před sedmou mám již nabalený motocykl a vyrážím z Prahy směr Hradec
Králové, kde máme na benzině sraz.
Nabalen jsem nevídaně a trošku se obávám, abych až po cestě naložím Andreu,
na každé křižovatce při rozjezdu neodřel značku….
Její ujištění, že má jen 2 igelitky (slovy dvě) mne neuspokojilo. Právem.
Po příjezdu na smluvené místo našeho srazu se na mne vyřítila se dvěmi
igelitkami a !!!osmdesátilitrovým!!! batohem na zádech….
Takže nejprve cigareta na uklidnění a posléze následuje nenápadné vyptávání,
co může Andrea oželet. Jakže? Nic?
Deset minut nastrojování a topcase od LT vypadá jako sopka…..
Ovšem po cestě do Hradce už i Andrea uznala (napsal bych díky Bohu, ale
stejně bych takhle nejel a batoh zahodil do škarpy), že to nepůjde (měl jsem
pocit, že se utrhne nejen víko topcase, ale i komplet zadní část eLTéčka) a
tak přibrzdíme kdesi v centru Hradce a zbavujeme se přebytečného nákladu.
Jasně že došlo i na můj stativ – když jen nutné věci….
Těsně po deváté přijíždíme na místo srazu, kde již čekají naši parťáci Dodo
a Fíša. Rychlá cigareta a kelímková káva-cappuccino z automatu a rychle
vyrážíme do Náchoda, ať už jsme za hranicemi.Než vyjedeme, Dodo laskavě
strpí na svém relingu místo pro naše dva spacáky. No, i bez spacáků a batohu
je to stále sopka… Před hraničním přechodem klasika – natankovat do plna za
CZK a překročit.
Celníky ani moc nezajímaly naše pasy, jako spíš motorky….
Snažíme se příliš nezdržovat, jedeme s menšími přestávkami na kávu a řízky.
A jelikož Andrea nemusí řídit a jen se veze, podává vyvoleným a nejblíž
jedoucím minerálku a řízky za jízdy.
Držíme tempo, protože Polsko již všichni známe a hlavní cíl je o tři tisíce
a několik set kilometrů výš, proto jedinou významnou zastávku volíme u
benzínky zhruba v půli cesty naší dnešní trasy. Den se pomalu přehoupl
k večeru a u jedné z benzinek domlouváme strategii.
,,Sakra, nikde pořádně značené kempy, nebo hotely! Pojedeme až do padnutí?
´´ mudrujeme.
Natáhnout spacák a vyspat se můžeme kdykoliv a kdekoliv. Tak na ,,VLKY´´ a
mažeme dál.
Okolo půlnoci přijíždíme na benzinku, která sousedí s parkovištěm pro
kamiony a personál, který nehovoří ani anglicky ani německy nám alespoň
ochotně ukazuje plochu, kde můžeme přespat. Nejprve se vydáváme tímto směrem
a hledáme možné místo pro stavbu stanů, ovšem je zde jen opravdu beton a
každou chvíli riskujeme převálcování dvacetitunovým kamionem a tak raději
sedáme opět na motocykly a statečně jedeme dál. Návrh dojet beze spánku do
Talinu vzal za své a daří se nám po krátkém bloudění zakotvit v kempu u
jezera.
Podnapilý správce kempu bystře reagoval několika slovy anglicky s velmi
zvláštním polsko-irským přízvukem a ukázal mi chatu s verandou - sice
s plísní v předsíni, avšak za naprosto zajímavou cenu. Padáme do spacáků,
protože za 5 E za osobu ložní prádlo ani nebesa nad postelí nejsou v ceně,
ale oproti betonovému parkovišti s kamiony je to luxus a spíme pohodlně a
nerušeně až do svítání.
Pátek 23. června - den druhý
Hurá na cestu! Sbaleno máme během několika minut.
No šup, šup! Jedeme dál!
Litevské hranice vlastně vnímáme jen díky tankování a doufáme, že benzín
bude tak nějak normální. Byl.
Lotyšsko jsme projeli taktéž.
Žádné body zájmu, nestihli jsme skoro nic jiného než benzinku, kde neměli
automat na kávu na Eura a tak jsme vařili sami…. V podvečer, díky svižnému
tempu překračujeme hranice do Estonska a u motorestu zjišťujeme časový
posun +1 hodina a je nám divné, že je po desáté večer a ještě se ani
nezačalo stmívat. Dáváme si kávu, přiodíváme se na cestu, neb se ochlazuje a
vyrážíme do Talinu, který je naším dnešním cílem. Přijíždíme před půlnocí a
podle cedulí se snažíme dostat na terminál trajektů. Tam trošku (vlastně
trošku víc) tápeme, protože informace které potřebujeme, jsou k dispozici
pouze za uzavřenými dveřmi terminálu.
Po krátké poradě odjíždíme hledat kemp, který nám byl doporučen, ovšem ani
ten se nám nedaří najít a tak se občerstvíme na jedné z místních benzinek a
zajíždíme zpět do terminálu, abychom zde přečkali noc jako praví homeless.
Vařič, káva, poposedávání na zábradlí, energetické nápoje (napsal bych
RedBull, ale zavání to reklamou J)
a utahování si z ospalejších....
Sobota 24. června - den třetí
Ráno se nám podařilo zjistit, že první trajekt do Helsinek odjíždí v 8:15
Zmateně zjišťujeme, že palubní lístky se kupují přímo u vjezdu, takže jdeme
pro motorky a najíždíme, abychom se vešli. Lístek pro dvě osoby a jeden
motocykl stojí 945 EEK, což je přepočteno na CZK necelé dva tisíce.
Projedeme pasovou kontrolou, řadíme se do fronty na trajekt a čekáme.
Usínám vestoje a Dodo na mně bafá až málem upadnu.
Konečně přicházejí regulovčíci ve žlutých vestách a začíná nalodění….
Najíždíme do útrob ,,velryby,, a dostává se nám instrukcí – postavit motorku
na boční stojan, podložit gumovými kolíky pod pneu a opustit nákladový
prostor.
Vybíháme čtyři patra a usazujeme se na lavičkách na venkovní palubě. Jsme
ospalí, unavení a vděční, že už plujeme do Finska. Přinášíme si z baru kávu
a sledujeme cvrkot okolo.
Na palubě je docela živo. V zadní části hraje reprodukovaná hudba, podávají
se alkoholické nápoje a ačkoli se paluba slušně kymácí, dokonce se tu i
tančí. Převažují německy hovořící turisté, někteří již slušně podnapilí a
tak se navzdory únavě docela bavíme.
Nezletilí germáni popíjejí pivo a madam, která se neúspěšně pokusila
přemaskovat make-upem z ,,padesátky na pětadvacítku,, láká mladíky k tanci,
což se jí, vzhledem ke společenské únavě chlapců daří. Andrea mi usíná
s hlavou na klíně a ani já nemám ke spánku daleko. Z únavy mne ovšem probral
Fíšův výkřik: ,, Koukněte na to PRASE!!!!,,
Otáčím hlavu a v rohu ,,parketu,, vidím jednoho z tanečníků, který zápasí se
šavlí, za níž by se nemusel stydět ani husar. Což by ani tak nevadilo, kdyby
se nesnažil potupně prchnout z parketu směrem k nám. Jeho potřísněné triko a
nepřítomný výraz mi na klidu nepřidal.
Narychlo vstávám, ukládám Andreinu hlavu na mikinu a čekám co se bude dít.
Potřísněný tanečník vrávoravě nejprve došel k lavici na níž jsme seděli, a
když jsem jej nevybíravě odehnal pryč, neboť si málem Andree sedl na hlavu,
nejprve cosi zablekotal naprosto nesrozumitelnou němčinou, odvrávoral o
několik metrů dál , sňal potřísněné triko, utřel si s ním hubu a zahodil jej
do moře. Poté, spoře oděn zmizel kamsi do podpalubí.
Patrně si šel zdřímnout do kotelny.
Po tomto dobrodružství se opět usazuji zpět na lavici a daří se mi docela
solidně usnout v sedě, čímž Doda s Fíšou náramně bavím a točí si mně na
kameru…..
Před Helsinkami se s Andreou oba budíme a začínáme se kochat. Vjezd do
přístavu je vážně zajímavý, neboť projíždíme kolem mnoha ostrůvků
s dřevěnými domky,natřenými povětšinou červeně, ponorky vyzdvižené na
pobřeží a jedné patrně meteostanice, či budovy pobřežní stráže s několika
radary a státní vlajkou. Přístav je velký a zakotvení pár minut trvá.
Nervózně přecházím po palubě a sleduji, jak přístavní dělníci uvazují
kotevní lana. Konečně zazní z reproduktorů hlas (patrně kapitána) jež nám
děkuje za plavbu se společností… atd…
Jdeme si vyzvednout motocykly, které vzhledem ke kymácení horní paluby
kupodivu stojí na svém místě.
Opouštíme přístav a vjíždíme do Helsinek. Město se mi moc líbí , je tu čisto
a hodně zajímavých staveb, které by rozhodně stály minimálně za pár snímků,
bohužel ale není čas a tak fotodokumentaci obstarává Andrea za jízdy a my,
řidiči se ospalýma očima snažíme soustředit na cestu. Najíždíme na dálnici,
míříme stále na sever. Po pár desítkách kilometrů se mi daří parádně vyděsit
Andreu, když s hlavou nakřivo a slintajíce do helmy usínám za jízdy.
Sjíždíme proto z dálnice, zaparkujeme u jakéhosi autoservisu a já se dřepy a
všelijakým mácháním rukou a nohou snažím urputně donutit spánek k ústupu.
Fíša s Dodem na tom nejsou o moc lépe. Pro dnešní den jsme si stanovili
limit minimálně 200km, který díky únavě vzal za své. Daří se mi po cestě
ještě několikrát klimbnout a jen díky tomu, že se Andrea trošku prospala na
trajektu si neusteleme ve škarpě.
Poslední kapkou do poháru bylo, když jsem při dojíždění na křižovatku
v polospánku málem naboural Fíšu zezadu. Dobrzdil jsem to a tak za bubnování
spolujezdkyně pěstičkami do zad huhlám ospale do vysílačky že už dál nemůžu
a je potřeba vyhledat kemp.
Kousek dálnice, potom sjíždíme na okresku a stavíme na odpočívadle s benzinkou
a větším shopem. Kupujeme nápoje a chléb, tankovati zatím netřeba. Pro
jistotu, abychom narazili na kemp už se nevracíme na dálnici, ale
pokračujeme po okreskách. Projíždíme krásnou krajinou, zatím nevidíme příliš
finských jezer, ale jsou tu pěkné lesy. Silnice, po které jedeme je jaksi
nenápadně sloučena s přírodou, čehož si bohužel díky ospalosti příliš
neužívám.
Projíždíme Lahti a když už to vypadá, že si opět za řidítky nechtěně
zdřímnu, objevuje se ukazatel vedoucí k nejbližšímu kempu. Radostí hulákám
do vysílačky a taktéž interkomu!!!
Kemp!!! Recepce. Placení.Jedenáct Euro za motorku, stan a osobu.Zelené pásky
na zápěstí. Stavění stanů a večeře. Procházka po okolí.
Bylo to o fous, řádně jsme si hrábli na dno a tak už po páté odpolední
nezvykle zalézáme do stanů a jsme rádi, že máme kde složit hlavu.
Okolo druhé ranní se budím a nezvyklé světlo mne zprvu vyděsí a taky trochu
zmate, ovšem po chvíli si vybavuji Dodova poslední slova , snad něco o tom
že se nesetmí.
Snad něco jako polární den a noc? Sakra, o čem to mluvil? Zhasněte někdo!!!!
Půl hodiny koukám na nebe jak bacil do lékárny, pak si nasazuji kuklu na
hlavu opačně a usínám.
|
