|
Cesta na Nordkapp - 2006
autor článku:
Morgan
(převzato a doplněno z Dodova palubního deníku)
foto:
Morgan , Fíša, Dodo, Andrea
Druhá část
Neděle 25.
června - den čtvrtý
Dobré ráno! Venku je o něco víc Lumenů, než bylo ve dvě hodiny a asi jsem se
nějak divně vyspal či přespal, neboť po opuštění spacáku a stanu za účelem
snídaně jsem se cítil jako po
domluvě hráčů baseballu jejich nářadím…
Teprve teď si všímám, že z kempu je poměrně dobře vidět na skokanské můstky
střediska zimních sportů v Lahti.
Krátce pohovořím s holanďanem, který se z Nordkappu právě vrací, přijel na
Hondě VFR 850 a odkazuje mne na kemp, který je přímo pod Nordkappem. No
uvidíme, ještě tam nejsme…
Před devátou hodinou již sedíme na strojích a uháníme krajinou pořád na
sever.
Po cestě je pořád na co koukat a i počasí není špatné – teplota okolo
dvaceti stupňů.
Navečer dojíždíme k městu Tervola a několik kilometrů za ním nacházíme kemp
u jezera, poměrně hluboko v lesích a na hony vzdálen od civilizace. Jdu se
zeptat na možnost ubytování a mladá recepční mne mile překvapí cenou i
nabízenými službami.
Bereme pokoj v hlavní budově, za 50 E pro všechny a s velkou koupelnou.
Platíme a recepční mne ještě upozorní, abych si nenechával klíče od pokoje
uvnitř, když tam nikdo nebude. Zvenku je sice klika, ale zámek se prý občas
zasekne. Když se o pět minut později se sklopeným zrakem a ušima jdu zeptat
té samé recepční, jestli mají ještě nějaký další klíč od našeho pokoje, jen
se usměje a podá mi další klíč se slovy: ,,opatrně, tohle jsou poslední
klíče´´a nabízí mi za poplatek 10 E využití sauny. Jsme ve Finsku, takže až
na Fíšu jdeme všichni. Po vysaunování vyzvedáváme Fíšu a jdeme na chvíli
posedět k jezeru.
Je půlnoc a světla je venku ještě o něco víc než včera. Budeme si muset
začít zvykat.
Ale co, alespoň si můžeme o to déle prohlížet okolí, že. Teprve až dnes mi
došlo, že u toho jezera nebyli žádní komáři, ale ani mi to není nijak líto,
později jsme si jich trošku i užili.
K dnešnímu večeru jsme ujeli od domovů 2560km a na Nordcapp nám zbývá ještě
816km.
Pondělí 26. června - den pátý
Dnes máme v plánu odpoledne překročit polární kruh a navečer i
hranice do Norska.
Po cestě míjíme spousty značek, které upozorňují na výskyt sobů. Protože se
tyto cedule objevují od té doby, co jsme vyjeli z Helsinek, jsme trochu
smutní, zatím jsme neměli to štěstí nějaké potkat. Asi už dopředu věděli že
přijedeme a tak zůstali schovaní kdesi v houští, asi se neradi fotí. Ale
dnes máme šťastný den, protože odpoledne míjíme poklidně procházející se
stádečko u silnice a nedlouho po tom i stádo, které silnici přecházelo.
Samec, patrně vůdce, zvolna došel ke krajnici kde se rozhlédl na obě strany
a když zjistil, že jedeme jen my na motorkách a docela pomalu, vyrazil
poklidně kupředu a ostatní za ním.
Stojíme, čekáme až přejdou a fotíme. Dokonce se mezi nimi objevil i jeden
bílý, který vypadal opravdu velmi nezvykle a zajímavě. Zkrátka asi jako bílý
jelen.
Pokračujeme v cestě a pauzujeme až v Rovaniemi.
Je zde jakési městečko pro turisty, které protíná polární kruh, mnoho
obchůdků se suvenýry, různé expozice a svou kancelář zde má i Santa Klaus.
Chvíli se zdržíme, nakoupíme pár drobností na památku, vyfotíme se na
rovnoběžce polárního kruhu a pokračujeme v cestě. Cestou na hranice ještě
zastavíme u supermarketu a nadlouho nakupujeme naposledy za Eura. Norsko
jako nečlen EU je neakceptuje.Stejně jako karty Maestro a další. Před
hranicemi také ještě tankujeme za Eura, dáváme si kávu na ohřátí, protože se
citelně ochladilo a navíc fouká vítr. Nasazujeme nepromoky, protože přes ně
na nás tolik nefouká a jedeme na hranice. Nikde budka se závorou a celníky,
jen cedule s vlajkou a nápisem vítejte v Norsku! Po cestě zastavujeme kvůli
focení a kuřákům, po chvíli vedle nás zabrzdí džíp plný mladých lidí a ptají
se, jestli jsme v pořádku a nepotřebujeme nějak pomoct? Jsem si téměř jist,
že tohle by nás doma nepotkalo….
Už od vylodění v Helsinkách máme dobré zkušenosti s domorodci, všichni jsou
vstřícní a většinou usměvaví. Po cestě sledujeme teploměry na motorkách a
protože teploměry ukazují pořád míň, první kemp na který narazíme, bereme.
Vybírat si nemůžeme, protože je tu široko daleko jediný. Leží opět u jezera,
ale tentokrát není už mimo civilizaci. Jdu se zeptat na recepci, jaké
bydlení nám můžou nabídnout a dostávám klíče od dvou chat - ať si nejdřív
vybereme. Za 800 NOK je tu ,,jednička bez štěnic s ramínkama a koupelnou´´,
za 500 NOK se nabízí ,,dvojka bez štěnic, ale bez koupelny´´. Bereme
,,dvojku´´, rychle vybalujeme a žhavíme vařič v kuchyňce, protože jediné
teplé jídlo je vždy večeře a my už hlady šilháme.
Střídavě odcházíme do sprch (automat na 10 NOK asi na 5 min), přeprat
propocené termoprádlo a taky jsme se na chvíli podívali na plovoucí molo na
jezeře.
Vracíme se do příjemně vytopené chaty a jdeme spát, ráno nás totiž čeká
odjezd přímo na Nordkapp. Ještě než usnu, přemýšlím o tom, jestli jsem si
neměl přibalit i zimní rukavice, když tady je necelých stupňů a ještě nejsme
v cíli cesty.
Úterý 27. června - den šestý
Ráno je cítit vlhko ve vzduchu, ale neprší. Oblékáme se opravdu
teple, protože nevíme, co nás tam nahoře čeká. Jestli mne paměť neklame
(protože jsem si to nenapsal), na Nordkapp to máme ještě asi 200km. Jedeme
po pobřeží a začíná se zatahovat. A mrholit.
Silnice měla kvalitní povrch a pořád se různě klikatila, vedla do kopce,
z kopce a do tunelu.
Škoda počasí, jinak bychom si to užili daleko víc. Silný vítr už byl ke
konci hodně nepříjemný, byli jsme rádi, že se nám motorky podařilo udržet na
silnici.
Když projížděl autobus, nebo kamion, vzduchová kapsa za ním měla podobný
účinek jako facka od Tysona. Několikrát se mi zadařilo vyletět do
protisměru, případně taktak vybrat krajnici. Za posledním tunelem, který se
prudce svažoval dolů a vypadalo to že nejspíš vedl pod hladinou (proč by
jinak byl tak hluboko) přijíždíme k budce se závorou, kde se platí poplatek
za použití tunelu 110 NOK Platíme a já doufám, že už je to dnes naposledy.
Omyl.
A dobrodružství v dešti zdaleka nekončí. Projíždíme městem a vpravo na svahu
stojí kemp, o němž se mi zmínil holandský kolega v kempu u Lahti. Vypadá
pěkně, ale v tomhle počasí bych tu stanovat nechtěl. A ostatních jsem se na
to raději ani neptal. Pokračujeme serpentinami vzhůru a déšť s větrem se
mění na střední vichřici. Jelikož jsem měl motorku přeloženou a silnice zde
byla poměrně úzká a hlavně bez svodidel, chvílemi jsem se i modlil, aby
cokoliv nevyjelo z protisměru, protože vítr si s námi dělal co chtěl. Po
zvládnutí řidičské školy ,,Jak udržet RT a LT ve vichřici´´ se nám daří
dojet až ke vjezdu na parkoviště. Co to? Pokladna? Kolik? No když už jsme
tady…..
Za vstup pro dvě osoby a jeden motocykl jsem zaplatil 390 NOKů.
Divím se, proč po mně ta dobrá žena v pokladně chce vědět RZ motocyklu a tak
se mi dostává odpovědi, že vstupenka je dvoudenní a nepřenosná. Vzhledem
k počasí to považuji za chytrý nápad.
Snažíme se postavit motorky co nejvíc do závětří, tak aby nespadly. Foukalo
ale všude, takže odcházíme s tím, že nahoru nepoletí a dole je najdeme.
Promrzlí a promočení si sundáváme helmy, kukly a rukavice raději až uvnitř
budovy – jakéhosi turistického centra s restaurací, kavárnou, panoramatickou
vyhlídkou a spoustou dalších prostor včetně kaple a podzemního kinosálu.
Hledáme toalety a postupně se rozprcháváme, abychom se opět sešli u stánku
se suvenýry, kde se alespoň chvíli zdržíme, než trochu rozmrzneme. Pak se
vydáváme na venkovní plochu, samozřejmě s helmami na hlavách. Obrovský
železný globus, zvaný také domácky ,,hromada šrotu´´ nebyl v mlze na dálku
moc vidět, což je vzhledem k vichřici, která mi málem zachvátila fotoaparát
nepochopitelné. Rychle se navzájem fotíme a vracíme se, protože máme strach,
že mlha zhoustne a pak nebude vidět vůbec nic a nenajdeme cestu zpátky.
Jsme zpět uvnitř a vydáváme se
prozkoumat i podzemí budovy, které je ve skále.
V mezipatrech jsou dobové fotografie z námořních bitev, útes s umělým
ptactvem, který vypadá jako opravdový, protože i skála pod ptactvem je po……
Dole pod schodištěm vstupujeme do strmé chodby s dřevěnou podlahou, míjíme
kapli a makety znázorňující některé okamžiky z historie Norského království
a končíme v jakési společenské místnosti s barem, který má velká okna
nasměrovaná na moře. Po chvíli sjíždí rolety před okny a v místnosti zůstává
osvětlené pouze podium před okny. Už chápeme, proč je tu tolik vojáků. Mají
asi nějakou slavnost a začíná něco jako střídání stráží. Pěkné uniformy,
jsou sehraní a tím, co předvádějí s puškami, na kterých mají nasazené
bajonety, diváky uvedou v němý úžas. Rolety jdou nahoru a my také. Moc se
nám do té zimy nechce. Sice už tolik nefouká, ale díky tomu zhoustla mlha
tak, že není vidět na deset metrů a teploměr na motorce mi ukázal pouhé 4
stupně. No nazdar! Tak v tomhle teď pojedeme dolů? Při té představě bych se
nejradši vrátil zpět a usedl na bar k čaji a počkal až to přejde. Dodo s Fíšou
o ničem takovém nehovoří, takže jedeme. Protože jedu poslední, za chvíli
ztrácím kontakt s Fíšou a tápu v mlze, jestli nezahlédnu alespoň jeho
brzdová světla. Až v jedné zatáčce mne překvapila světla autobusu, který
předtím málem smetl Fíšu.
Trošku nervák to byl…..
Dojíždíme na první benzinku, tankujeme,
kupujeme si horkou kávu a radíme se.
Dojet co nejdál a najít srub s topením! Vracíme se stejnou cestou, protože
jinudy to ani nejde.
Ještě se stačím trochu naštvat u závory před tunelem, protože 110 NOKů byl
poplatek jen za cestu tam. Platíme proto znovu stejný obnos a za stálého
brblání mizíme v tunelu.
Čím více se vzdalujeme Nordkappu, počasí se zlepšuje. Do kempu ve městě Alta
nám zbývá ještě skoro 300km, cesta je dobrá a hlavně nás baví. Hodně
zatáček, stoupání, klesání, mosty, žádné díry v asfaltu, ale hlavně – ty
panoramata!
V Altě jsme sehnali prostorný srub s koupelnou a kuchyňským koutem za
necelých 500 NOK.
Kemp je nad silnicí vedoucí po okraji fjordu. Sledujeme odliv z verandy
srubu, klábosíme a chystáme se k večeři. Zítra jedeme přes Narvik směrem na
Trondheim a doufáme, že ráno nás překvapí sluníčko a budeme moci odložit
nepromoky. Uvidíme…
|
