|
Praha - Garmisch
- passo Gardena a Grossglockner
autor:
Morgan
foto: Petr Rakouský,
Bobek, Pafka, Morgan
Část druhá
Den čtvrtý – 9.7.2006 neděle
Těsně před osmou ráno přijíždím na smluvené místo. Všichni už jsou sbaleni
a postávají u motocyklů. Chvíli po mně přijíždí i Viktor, který si v noci
odskočil ještě do Mnichova.
Jsme kompletní a můžeme tedy vyrazit na cestu. Bobek jede jako první,
míříme směrem na Insbruck, přesně po té samé silnici (E533), po které jsem
nechtěně pokračoval a přejel pension.
Počasí je dnes více než přijatelné, teploměr v půl deváté ukazuje krásných
17 stupňů a nebe je téměř bezmračné. Po cestě si dopřáváme přestávku na
pitný režim a cigaretu před hranicemi a kocháme se pohledem vzhůru na
klikatící se alpskou silnici, fotíme si místní krávu Jitku, která neváhala
a přišla si naše motocykly prohlédnout až na silnici. Zanedlouho
projíždíme hranicí s Rakouskem, tankujeme a Pafka s Bobkem dolévají olej –
každý nový boxer si rád vezme. Od benzinky se přesouváme asi 200 metrů k
rychlému občerstvení se zahrádkou, kde se zdržíme něco okolo hodiny a
hrajeme hru „najdi zapadlou bankovku do podlahy“, jejíž hlavním
protagonistou byl Bobek. Než jsme si stihli objednat jídlo, tak myslím že
to byl právě Viktor, kdo Bobka požádal o výměnu CZK na Euro a bylo to.
Bobek najednou zmlkl, částečně zezelenal a s větou „No ty vole!“ upřel
zrak na dřevěnou podlahu. Pochopitelně tím strhl zájem ostatních a tak na
naši společnou otázku co se jako děje, odpověděl: „sto Euro mi spadlo do
podlahy!“ což jsme mu zprvu nikdo nevěřil, protože mezery mezi prkny byly
asi tak 3mm a tudíž pravděpodobnost propadnutí bankovky asi tak 1:20.000 a
tak jsme si z milého Bobka nejprve utahovali, ale když jsme viděli, že
jemu to asi k smíchu moc nepřijde, došlo nám, že patrně bude třeba
rozebrat podlahu. Vytáhl jsem tedy soupravu LT nářadí a dali jsme se do
díla. Tím se nám zdařilo vcelku efektně rozhodit pana majitele
občerstvení, který zprvu nechápal o co jde, nicméně po větě: „Her óbr,
bite, hábenzí ajne bórmašíne?“ přispěchal na pomoc s elektrickým
šroubovákem. Do akce se mj. zapojili i kolegové s ,,kelímky“ zn. Yamaha a
taktéž se náramně bavili. A tak jsme rozebrali podlahu a zmíněná bankovka
nebyla vidět. Zprvu jsme bezradně šátrali pod podlahou a pak nás po vzoru
protiteroristických jednotek napadlo použít videokameru a následná
rekognoskace záznamu ukázala, kde se bankovka nalézá. Bylo jen dílem
okamžiku ji vytáhnout.!
Vrátili jsme prkno do podlahy, přišroubovali a pobaveni nad průběhem akce
a taky jak to dobře dopadlo, jsme se pustili do toastů, polévek a salátů.
A pokračujeme dál, abychom se moc nezdrželi a viděli mnohé krásy Alp. A je
to skutečně parádní svezení, pořád je na co se koukat a samozřejmě i před
sebe, protože rovinek je zde opravdu poskrovnu a zatáčky jsou všude a pro
mne po čtvrteční cestě do Ga-Pa v dešti tím pádem za odměnu.
Několikrát se nám také podařilo mírně zabloudit, to když jsme se vyhýbali
placeným silnicím, ovšem bylo to v takových úsecích, že se nikdo nezlobil,
jen to horko! Nakonec bundy zodpovědně nesundali jen Viktor s Bobkem.
A tak jsme jeli pořád dál a skutečnost, že na Grossglockner se dnes
nedostaneme, mi došla až ve chvíli, kdy jsme se dostali za ceduli Bolzano
a v zácpě nás začali předjíždět temperamentní domorodci na scooterech
značky Vespa.
No vida, tak to už jsme asi v Itálii, co? To se nám ten výlet trochu
protáhl! Ale nevadí, za Bolzanem odbočujeme na silnici směr st. Cristina a
opět se máme nač těšit, místní silničky opravdu nejsou nudné. Projeli jsme
zleva do prava a pak i shora dolů, až jsme nalezli tu správnou další
odbočku. Po pár desítkách kilometrů jsme pod Passo di Gardena kde si
dáváme přestávku na kariwurst a hranolky. A patrně jsme zaparkovali i
trochu nesprávně, neboť zde zastaví služební Alfa Romeo místních
Carabinieri a tak trochu si nás nedůvěřivě prohlížejí, nicméně nejspíš
podle RZ na motocyklech uznali, že to nemá cenu
J.
Po občerstvení vyrážíme opět na cestu, pokračujeme přes Cortinu ď Ampezzo,
odkud pozorujeme duhu na obloze a to ve směru, kterým jedeme. Asfalt je
mokrý, z čehož usuzujeme, že asi nezmokneme. Zapínám tempomat a fotím si
za jízdy tu duhu a okolní pohoří, čímž se mi samozřejme (již poněkolikáté)
daří ztratit všechny, kteří jedou vpředu.
Na křižovatce se následně vydávám vpravo po pokračování silnice č.48, po
které jsme přijeli, namísto odbočení na č.51. Po několika kilometrech
jízdy, protože na dalších kilometrech silnice, vinoucí se pode mnou
nevidím nikoho z přátel, obracím motocykl a po sprintování, za které bych
se nestyděl ani na sportovním motocyklu dojíždím peloton.
V Tobblach Dobiaco se nám daří dojet poměrně hustý déšť, který po pár
minutách nabral takové intenzity, že u prvního hotelu, jehož název si ani
nepamatuji, stavíme a já se vydávám na recepci pro informace. Brzy ale
jedeme dál, protože 50 Euro za osobu bez snídaně nikdo není ochoten
zaplatit. Pokračujeme po silnici č.100 přes Lienz, následně po silnici
č.107 až do městečka Winklern, kde se nám daří ubytovat v pensionu za
nádherných 23 Euro i se snídaní.
Ve směru naší jízdy se pension nachází vpravo a jmenuje se Adelheid. Za tu
cenu rozhodně doporučuji, vybavení pokojů nadprůměrné a téměř chirurgická
čistota.
V pensionu už je po večeřích, protože jsme dorazili skoro v osm večer,
vydáváme se proto do městečka, kde u náměstí narážíme na hotel s otevřenou
restaurací. Ceny takřka lidové, dáváme si proto večeři o dvou chodech,
několik piv na dobrou noc a jdeme se vyspat na zítřek…
|
