|
Norsko 2008 aneb
cestopis psaný rok poté…
Od začátku června jsem byl velmi nervózní.
Nakonec, bylo to jen o pracovních povinnostech…
Tak jsem všechny cestovní starosti odklonil a spoléhal jsem na
zkušenosti z posledních výletů…
Když mi seplo, že jsem slíbil výlet do Norska, začal jsem se teprve
řádně plašit!!!
Dopadlo to tak, že díky napracovaným hodinám dopředu jsme vyrazili
nikoliv v sobotu, 21.6. nýbrž v pátek, 20.6.08 v 16:00
A jeli jsme směrem na Hamburg, a to velmi nudně, neboť jsme po cestě
stále spali…(zejména Baru)
Marně slibujíce Baru dojezd na Dánské hranice...
Po dálnici urážíme v polozácpě nakonec 598,5km (1xradar za rychlost)
/dojde později/
do hotelu Schwanenhof u Hamburgu.
Pršelo, sice ne vydatně, ale zato pořád…
Baru je statečná, nehudruje, pouze usíná uprostřed rozhovoru.
Já o to méně, usínám při parkování a málem zbořím nový Mercedes Benz,
ustál jsem to v poslední chvíli. Což jsem kvitoval, neb to byli
Holandští kolotočáři…
Hotel stál 75 EUR i se snídaní pro dva. Milá paní, která připravovala
snídaňový bar, se v momentě, kdy zjistila, že míříme do Norska, se
změnila v ještě víc přívětivou a okamžitě nám chtěla balit snídani jako svačinku na cestu!
Nasnídáme se a vyrážíme !!!!
Den druhý, sobota 21. 6. 08
Po zmíněné vydatné snídani v 10:00 vyrážíme na cestu, směr Dánsko.
Pokud to jde, rychlost držíme sportovně-cestovní, abychom kolem
poledne projeli hranicemi. Cesta nezajímavá, šlo o to, co nejrychleji
se přiblížit hranicím Norska. Dánsko jsme proletěli opravdu rychle,
zpomalili jsme opravdu jen u závory, kde se vybírá mýtné za přejezd
mostu.
Tedy vlastně ještě před mostem, abychom pojedli oschlé řízky a popili
něco kávy na odpočívadle před mostem. Poseděli jsme půlhodinku na
lavičce, koukali na moře a vřeštící racky. Balíme a dojíždíme k
mýtnici.
Platíme 120DK a vyrážíme. Jedeme do Kodaně, kde najedeme na další
most. Je 9km dlouhý, směrem od Kodaně začíná 2,8km dlouhým, podmořským
tunelem a délka celého díla, včetně sypané hráze je 13km.
Za tuto legraci platíme 20EUR a po přejetí mostu jsme již na švédském
území, konkrétně u města Malmo. Dnes nepojedeme do vyčerpání, budeme
pokračovat maximálně 100km
a první pěkný camp, kam nás Zümo (GPS)
dovede, bereme!
Pokračujeme necelých 75km a z dálnice odbočujeme do města Lomma,
kde se nachází camp, nesoucí název města.
Zde chvíli kroužím jako sup okolo recepce, než si všimnu, že o
víkendech jsou zde pouze do 18:00. Je 18:15…
Tak se pomalu suneme k motocyklu, abychom se přesunuli k dalšímu
campu…
Plány nám ale kazí asi tak osmdesátiletá švédská stařenka, která
přišla z blízkého mobilního domku se zeptat, co potřebujeme. Anglicky
jí vysvětluju, co bychom rádi. Pak i svou hodně špatnou němčinou.
Paní uměla jen švédsky, ale nakonec jsme se domluvili. Vytáhne z kapsy
mobil, někam volá a pak nám na prstech ruky ukazuje, že máme vyčkat
pět minut. Děkujeme a čekáme.
Po třech minutách se v okénku recepce objevuje usměvavý pán, věkem tak
asi jako paní, která nás zachránila.
Platíme za stan i motorku 120SEK a jdeme stavět stan. Tedy vlastně
plachetnici, nebo rogalo. Camp je přímo na pobřeží a děsně tu fouká…
Stan máme postavený během deseti minut, poprvé využíváme zavětrovací
provázky.
V sedm jsme nastěhovaní a Baru připravuje večeři. Na její doporučení
vezeme instantní těstoviny, jménem „Dobrý hostinec“, mnou později
přejmenovaný na „Lahodný hostinec“. Asi jsme správně neodhadli
množství vody, ale každopádně to bylo téměř nepoživatelné…
Od této chvíle je Baru při dotazu na večeři, neustále vystavena mým
uštěpačným poznámkám na téma „Lahodný hostinec“. Říkejte si co chcete,
ale byl to hnus, velebnosti. Během přípravy večeře jsem si odskočil na
patřičně odlehčeném motocyklu natankovat, koupit mléko a sušenky k
snídani. Na benzínce se projevuji
jako největší hrouda, neboť, když
došlo na placení a chtěl jsem zaplatit 301SEK,pumpař si ode mne vzal
pouze 300SEK a zbylých 5 mne nutil vhodit do otvoru, o němž jsem se
mylně domníval, že jest kasičkou pro dobročinné účely. Když jsem
dostatečně dlouho vzdoroval, prostě mi švédskou pětikačku vytrhl z
ruky, vhodil do otvoru a ze spodního otvoru vypadlo do mističky 4SEK a
byl jsem zase za vola. Automatická měnička na mince…
Tak jsem sbalil mléko,sušenky a hleděl jsem rychle zmizet…
Po lahodné večeři jsme se šli projít na pláž, nakrmit racky a projít
se po molu. Je pěkný západ slunce a i když poměrně slušně fouká,
užíváme si procházku. Po cestě zpět si všímáme, že stráň, nedaleko
které stanujeme, je plná zaječích nor.
Jdeme si lehnout, protože se oba těšíme na zítřek – překročíme hranice
do Norska a začne opravdová dovolená!!!
Vaříme si čaj a chroupeme oříšky. Jdeme spát. Oříšky nedojíme a Baru
fňuká, že asi nastydla…
Den třetí, neděle 22. 6. 08
Je 5:03 ráno. Takhle brzy mne vzbudí krákorání několika ptáků, snad
krkavců, či havranů, kterým po zbytek dovolené neřekneme jinak, než „Rumburak“.
První, čeho si všimnu, když vystrčím hlavu ze spacáku je, že už
nefouká ten příšerný vítr který foukal u moře, kde Baru tak pěkně
nastydla. V předsíňce si všimnu převrhnutého mléka a je mi divné, že
bych ho večer povalil. Přičítám to větru.
Poté zjišťuji, že se přes noc patrně samy sežraly oříšky. Otáčím se z
předsíňky zpět do stanu a kontroluji, jestli nemá Baru někde ve
vlasech slupky, nebo skořápky. Nemá.
Vylézám ze stanu a díky asi deseti zajícům, kteří posedávají u motorky
a patrně zkoumají, jestli mám chrompaket a tempomat, mi začíná být
jasno…
Na Baru je takové vstávání velmi časné, odmítla vystrčit hlavu ze
spacáku, tak jdu pro vodu a projít se na pláž, třeba příliv vyplaví
chutné lastury k snídani. Nevyplavil…
V šest hodin se mi daří Baru nalákat na právě připravený čajík k
snídani a sušenky (spíš na sušenky). Dnes se chystáme přejet již
zmíněné hranice do Norska a také dojet do předem vybraného campu v
Oslu.
Tam bychom rádi zakotvili a zítra se vydali na procházku městem a jeho
památkách…
Zajíci dostali zbytek oříšků a my v 7 vyrážíme na cestu….
Pokračujeme v cestě do Osla. Stále je bezvětří.
Najíždíme na dálnici a začíná se rosit plexi na motorce a na obou
přilbách. Obloha šedá. Takto pokračujeme k první benzince, kde si
oblékáme nepromoky. Benzinka má ještě zavřeno, tak si zde pouze
zakouříme, oblékneme nepromoky a pokračujeme v krasojízdě.
Nic pěkného, zmokli jsme v Německu, Dánsko bylo slunečné, první den ve
Švédsku nebyl k zahození (krom větru), ale celou cestu prší a
poprchává, což nám na náladě nepřidává, nicméně doufáme, že po
přejezdu mostu ze Švédska do Norska se vše v dobré obrátí, ale marně!
Jedeme 623km v dešti…
Navíc dálnice E6 prochází poměrně rozsáhlou obnovou, takže se mi málem
podaří v nulových rychlostech s motorkou švihnout…
Ani patnáct kilometrů před Oslem se obloha nechtěla umoudřit, sjíždíme
na benzinku na hot-dog a cappuccino…
Krom nás zde také v poměrně krátkém časovém úseku zastavilo dalších
asi 6 motorek a jejich promáčených pilotů, mimo jiné i jedno K1200S a
jeho sympatický majitel Piotr, s černými vlasy v copánku do půli zad a
knírkem. Po očku pokukuji po jeho stroji. Natahuji se pro cappuccino a
podaří se mi ho neopatrným máchnutím ruky vylít nejen na stůl, ale i
do mé nové helmy. Škubl jsem s sebou a vzteky zařval na celou pumpu: „KURVA!!!“
Piotr zašlápl vajgla a vydal se k nám. ,,Češi?“ zněla jeho otázka.
Přitakáváme a dáváme se do řeči. Svorně nadáváme na počasí, dozvídáme
se, že Piotr je z Polska, odkud ostatně také právě přijel.
Piotr se zeptal, kam máme namířeno a co chceme v Norsku vidět.
Svěřujeme se, že bychom rádi zůstali pár dní přímo v Oslu a chystáme
se zbudovat základnu v kempu Bogstad, protože jsme jej objevili v
průvodci a tento kemp má dobrou vybavenost a také hodnocení.
Piotr nás ihned varoval, že v kempu spí hodně Poláků a strašně se tam
krade. Trošku mi spadla brada, že nás varoval před krajany, ale asi
ví, proč to říká. Poprosil jsem ho, jestli by nám případně nemohl
doporučit nějaký jiný, bezpečnější kemp. Piotr se poškrábal ve vousech
a pravil něco ve smyslu: „já tutaj meškam“ a také že máme jet za ním a
že se pak budeme muset kousek vracet. Koukl jsem na Baru, jestli jako
z našeho rozhovoru něco pochytila. Baru nerozuměla vůbec a já to
pochopil tak, že nás odvede několik kilometrů za Oslo a ukáže kemp,
kde se nekrade. Kývneme na souhlas, Baru věří mně a mně nezbývá nic
jiného, než věřit Piotrovi.
Skutečnost byla taková, že jsme projeli deštivým Oslem a poté nás Piotr protáhl těmi nejúžasnějšími tunely,
jaké jsme kdy viděli.
Pokud Vám někdo bude tvrdit, že v Norsku existuje tunel, do kterého
vjedete, pokračujete několik kilometrů klesáním, stoupáním a
zatáčkami, až se ocitnete na kruhovém objezdu kdesi hluboko ve skalním
masivu, ze kterého vedou další tunely, tak nekecá. Dodnes lituji toho,
že jsem to nevyfotil, ale nebyl čas a měl jsem strach, aby nám Piotr
někam neujel…
Po několika kilometrech jsme z tunelu vyjeli ve městě Drammen, odkud
pokračujeme dalších cca 5 kilometrů do města Krokstadelva.
Zde pak z kruhového objezdu, tentokrát už ne ve skále, odbočujeme na
silničku plnou stoupání, serpentin a míříme vzhůru, asi 300 výškových
metrů nad město, kde je na skále postaveno asi pětitisícové městečko
dřevěných domků. Zde odbočujeme do jedné uličky a zastavujeme u
posledního, dřevěného domku v řadě. Opouštíme sedla, Piotr ukazuje na
domek a s úsměvem praví : „Tak a jsme doma“!
Koukám na Piotra s otevřenou pusou. „Meškat“ totiž polsky znamená:
bydlet – žít.
Přemýšlím, co na to říct. Barunka je stejně překvapená jako já.
Stojíme před domem, koukáme na sebe a mlčíme. Ticho prolomí až Piotr,
který nás nesmlouvavě vybízí, abychom šli dál.
Jsme ubytováni v jeho pokoji, máme k dispozici internet, koupelnu s
teplou vodou a teplou večeři. A hlavně topení v pokoji.
Svlékáme se z mokrých svršků, dáváme je schnout na topení a
relaxujeme. Uklízíme motorky do 100 metrů vzdálené garáže a vracíme se
k topení. Povídáme si o všem možném, koukáme z okna na město a řeku
dole. Piotr se zeptal, jestli si nedáme drink. Hned mne napadlo, že
bychom si mohli dát 3 plechovky piva, které jsem koupil ještě v
Dánsku, kde to s prohibicí není tak žhavé jako v Norsku a okamžitě
nabízím, že bychom si je mohli vypít.
Na to se Piotr ušklíbne, utrousí něco o tom že polská a česká piva
jsou daleko lepší, než dánská a mizí ve dveřích.
Za chvilku se zjevuje se třemi skleničkami něčeho, co vypadá
jako Cola.
Ťukáme si na seznámení a pijeme. Barunka svírá chodidla v pěsti, já
oceňuji neznámou chuť a zejména sílu drinku. Piotr se usmívá.
Ptám se, co že to vlastně pijeme. Dozvídáme se, že colu, malibu a
špiritus. Po dotazu, kolik má špiritus volume se dozvídáme, že 96% …
„A není tady v Norsku náhodou prohibice?“ ptám se. Piotr se jen
ušklíbne a praví, že: „to tady pálí jeden kamarád…“
No bezva, jedeme do Norska, abychom si odpočinuli od civilizace a
chlastu…
Dopíjíme drink a jsme zváni o patro níž do obýváku na večeři, kde se
setkala polská komunita z okolí a začíná večírek.
Piotr uvařil polévku „žurek“, což je ve své podstatě obdoba české
bramboračky. Hlavní jídlo si už díky tomu, že cestopis píšu skoro po
roce nepamatuju. Teda nepamatuju si to vlastně kvůli drinkům.
Na večírku se seznamujeme s dalšími lidmi, poznáváme také Kaszku,
Piotrovu kolegyni, které patří polovina domu, mluví plynně anglicky a
drinky nalévá z pětilitrového kanystru, ze kterého by se ožrala
polovina Osla. Uvítací – seznamovací večírek se velmi vydařil. Jdeme
si lehnout kolem půlnoci. Děkuju Piotrovi za nocleh a ptám se, v kolik
ráno vstáváme. Díky několika drinkům již hovořím plynně polsky a mám
dojem, že i norština nebude problém. Piotr nám přeje dobrou noc a
vysvětluje, ať si se vstáváním nelámeme hlavu, protože on vstává velmi
časně. „Motorku máš v garáži, klíč od domu je na botníku, výlety jsem
Vám ukázal na mapě, kdyby jste se ztratili, tak mi zavolej, dobrou
noc,“ řekl Piotr a šel si lehnout na pohovku v obýváku…
Garáž samozřejmě najdu, jen mi dělalo starosti to vosí hnízdo, které jsme s Piotrem přivřeli do vrat od garáže. „To
jest alarm naturalny“,
pravil…
Je půlnoc, Baru už spí a já se dívám přes okno do mlhy, která zahaluje
město a řeku o 300 metrů níž. Je tady krásně. Jen se moc netěším, až
budu ráno Baru vysvětlovat, že s počasím je to tady opravdu jinak, z
minuty na minutu se mění…
Dobrou noc.
Den čtvrtý, pondělí 23. 6. 08
Vstávám v devět. V posteli vedle mne leží něco neuvěřitelně opuchlého,
mručícího a chrchlajícího. Sakra, včerejší deštivá cesta se neobešla
bez následků. Modlím se, aby to nebyla chřipka…
Jdu vařit čaj, Baru se pomalu probouzí a začíná vnímat. Fajn, chřipka
to není. Za oknem svítí slunce.
Dle plánu dnes navštívíme:
Vigeland park - významná část parku Frogner
Zde je umístěno 218 soch norského autora Gustava Vigelanda. Jedná se o
sochy lidí, zachycených v různých, často až fantaskně nezvyklých
polohách. Nejimpozantněji na nás zapůsobil patnáctimetrový kamenný
obelisk, který tvoří 121 propletených lidských těl (nepočítali jsme
to) a také obrovská fontána, jejíž misku drží sochy lidí v nadživotní
velikosti. Rozhodně doporučuji navštívit.
Radnice – když už projíždíte přes Oslo, je dobré se alespoň projít
kolem.
Zajímavá budova, která se budovala od roku 1931 a díky II.světové se
dočkala otevření až v roce 1950. Radnice (Radhus) je v podstatě takový
záchytný bod pro turisty. Jednak se zde každoročně 10.prosince uděluje
Nobelova cena za mír, ale také se v její blízkosti nachází spousta
zajímavých objektů.
Hned přes ulici směrem k přístavu můžete vidět budovu Nobelinstitut,
jehož název napovídá, čím se úředníci, sídlící v této budově zabývají…
Dále je to Akershus, původní pevnost ze 13 století, kterou začal
budovat král Haakon V.
Pevnost je doposud využívána královskou armádou, je však zčásti
přístupná a je zde i muzeum.
Na hradbách stojí původní děla a je odsud také velmi pěkná vyhlídka na
město. Odtud jsme si také všimli nádherné nové budovy opery. Je
postavena z bílé žuly a stěny jsou postaveny tak, že můžete vystoupat
nahoru a užít si vyhlídku na město.
No a odtud již je vidět i můstek ve středisku zimních sportů Holmenkollen, kde se v roce 1952 odehrály zimní olympijské hry.
Opouštíme vyhlídku na střeše opery a jdeme si pro motorku, abychom
mohli vyrazit na Holmenkollen.
Jízda přes centrum není příliš zábavná, jsou tři odpoledne a provoz
houstne. Těsně před čtvrtou hodinou dorážíme do cíle. Necháváme
motorku na zadním parkovišti, přímo za skokanským můstkem a jdeme
omrknout okolí. První kroky vedou na kruhové hlediště pro diváky.
Nejprve si všimneme, že doskočiště je plné vody a později také, že po
levé straně hlediště jsou dva menší můstky, kde se trénují akrobatické
skoky na lyžích, proto ta voda…
Je zde i lyžařské muzeum a trenažér, na kterém si můžete vyzkoušet let
na lyžích. Trenažéru odoláváme a jedeme se projet po okolí.
Podařilo se nám objevit odpočívadlo pro autobusy s krásnou vyhlídkou
na celé Oslo a široké okolí. Postáváme u zábradlí a kocháme se
výhledem.
Po chvíli zde zastaví autobus plný japonských turistů.
Zážitek jako z filmu. Usměvaví Japonci jsou nejprve ostýchaví, ale
když se osmělí jeden, najednou jsou všichni u motorky a chtějí se s
námi fotit.
Několik z nich dokonce poznalo i vlajku našitou na rukávu řeklo, že
znají Prahu a že je to krásné město. Pak nám nabídli nějaké japonské,
poměrně aromatické cigarety a máváním zmizeli v autobuse a později z
dohledu…
Dívám se ještě do tištěného průvodce, zda není po cestě zpět ještě
něco zajímavého. No jasně, zapomněl jsem na Tryvannstarnet – televizní
vysílač, který je za poplatek přístupný také jako panoramatická
vyhlídka na celý Oslofjord. Je slunečno a tak bez meškání vyrážíme k
vysílači, který je dle mapy vzdálen cca 5km.
Sice se mi podařilo několikrát zabloudit, ale ve čtvrt na šest už
stojíme na prázdném parkovišti pod vysílačem.
Trošku nás mrzelo, že výstup na vyhlídku je otevřen jen do pěti, ale
co se dá dělat. A krom toho, nejsme tu naposled.
Sjíždíme z kopce směrem k centru Osla, míjíme již zmíněný skokanský
můstek, který v době, kdy píšu tento cestopis nestojí, aby uvolnil
místo svému mladšímu, hypermodernímu nástupci.
Konec první části…
|
