|
Tatry - 2006
autor:
Prcek
foto:
Prcek,
Morgan, Pafka
Nazdar "vole", slyším řvát Morgana na druhé
straně telefonu. "Co děláš o víkendu??". Jak to mám sakra vědět je teprve
středa pomyslím si, ale ze zkušeností již vím, že tuto odpověď nesmím
vyslovit neb mi bude Morganem určitě něco šíleného navrženo.
Začínám proto opatrně, "proč se ptáš?" no a
to bylo úplně stejné, jako bych řekl nic nebo mám spoustu volna. "Pojedeme
na Slovensko, zaplaveme si na Zlatých pieskach, dáme Zlatý Totok no
a pak se uvidí", neutuchalo jeho nadšení.
No dobrá povídám, kdy pojedeme? "No to je trochu problém" slyším ve
sluchátku, "já už jsem tady" a salva smíchu dávala jasně tušit jak dlouho
už tam asi je :o). To mě podrž!!!. Sám na Slovensko?!!? No proč ne, když
jsem dokázal s dcerou dorazit na Garmisch tak těch pár set kiláků do
Bratislavy taky dojedu. Předběžně jsem tedy souhlasil, ale stále jsem si
nechával možnost ústupu. Musím se přeci nejdřív domluvit doma :o) "Jasný"
říkal rozesmátý Morgan, "ale doraž už zítra, ať taky něco užijeme", končil
náš rozhovor. No bezva, miluji "dohody" na poslední chvíli.
Ve čtvrtek ráno hážu nějaké drobnosti do kufrů, beru pas a plavky a
poslušen rad kamaráda Čuby - když máš prachy tak máš všechno,
nechávám krom spacáku a karimatky svou treckovou výbavu doma a v 8:00
vyrážím na první sólovou cestu takovéto vzdálenosti.
Musím uznat, že cestovaní sólo má něco do sebe, nemusím brát ohledy na
kuřáky ani hladové kamarády a můžu si valit vlastním tempem bez zbytečných
zastávek. Takže první zastávku na natankování volím před Brnem a druhou na
hranici se Slovenskem.
Zde taky proměňuji Koruny na Slovenské a šup po dálnici až do Bratislavy.
I přes absenci podrobné Slovenské mapy v navigaci mne pan Gármin
provádí Blavou kupodivu dobře a já nacházím vstupní bránu na Zlate piesky
krátce před polednem.
Posílám SMS Morganovi a myslím si, jakej, že to jsem kabrňák a za chvilku
pípá mobil se zprávou od Morgana. "No to je dost, cekej, jsem tam za 5
minut". Opravdu dokáže potěšit :o)
Po přivítání s Morganem, členy jeho rodiny a ubytovacích formalitách,
jdeme dát konečně Zlatý totok, koupání spojené s plavbou na šlapadle a
všeobecným vodním veselím. Báječné, slunečné a lenošné odpoledne.
K večeru dorazili další dva "účastníci zájezdu" a já se osobně seznamuji s
předsedou BMW Clubu Praha, Petrem Rakouským a s Pafkou, jehož jsem si
získal záhy, neb jsem mu půjčil svou samonafukovací karimatku a umožnil
tak jeho přežití noci pod stanem. Jeho památnou větu "příště si kluci
vyberte kemp, který je nedaleko penzionu" si budu pamatovat do smrti :o)
stejně jako jeho srnčí guláš, ve kterém byl taky kousek daňka a taky
kňoura. Víc ingrediencí jsem ani radši vědět nechtěl :o)
Večer u pivka se dozvídám, že se nebudeme flákat jen po Bratislavě a
okolí, ale že hned ráno mažeme do Tater ať taky něco vidíme. Dobrý, to
beru. Spát jdeme docela pozdě. Je přeci nutné se řádně seznámit :o)
Ráno posnídáme Pafkův výtečný guláš, pobalíme
své stany a mažeme směr Bánská Bystrica, kde je za městem výtečný motorest
s ještě výtečnějšími pokrmy, jako například smažený sýr :o) a bryndzové
halušky :o) (my snad ani nic jiného nejíme).
Zde se domlouváme, kam vlastně do těch Tater jedeme a na doporučení
rozhodujeme - Starý Smokovec bude dobrá volba.
Cesta ubíhá rychle i přes časté zastávky, tu na cigárko, tu na svačinku,
tu zda nemají náhodou olej do mého boxera :o)
Odpoledne již vidíme
vrcholky hor a nebe bez mráčku vybízí ke svižnější jízdě.
Mě, který zatím pokaždé když jedu na RT chytne déšť (včetně dne jeho
koupě), stále v hlavě hlodá červík pochybností. A skutečně.
Před Smokovcem se z
ničeho nic zatáhlo a do plexi udeřilo pár prvních kapek, zatím je to dobrý
říkám si, kluci jedou v triku tak někde zastavíme a počkáme. Déšť přidal
na intenzitě a oni přidali na rychlosti, tak to jsem nečekal, ale statečně
jsem se jich držel a ani mi moc neujeli, takže jsem je na té benzince
hravě dohonil :o)
Zde jsme již skutečně tu průtrž mračen přečkali a asi po hodině těch pár
kiláčků k penzionu dorazili.
Penzion Koliba ve Starém Smokovci vřele doporučuji, hlavně taky ten
gazdovský tanierik jako předkrm :o)
Večer se nesl ve veselém duchu a v přátelském ovzduší,
škoda jen, že si nepamatuji druhou půlku večera, ale snad taky někdo
napíše jak to ten večer probíhalo a jak jsme se vlastně dostali na pokoje.
Rano bylo pro někoho (Morgana) opravdu zajímavé a nás
čekala tůra pro optimisty a výlet pro realisty, každopádně - Lomnický
štít.
Vypakovali jsme se z pokojů, motorky jsme zanechali střežené na parkovišti
penzionu a vyrazili na "vlak".
Jaké štěstí, že to na
zastávku bylo asi 200 metrů. Jelikož bylo dost času do odjezdu, bloumali
jsme po nádraží, kupovali suvenýry, samolepky, alkohol a jízdenky.
Vláček nás dovezl do Tatranské Lomnice, odtud pár metrů pěšky (pro někoho
(Morgana) neskutečně daleko) k lanovce a pak vžum až na Skalnaté pleso.
Náš nástup do kabinky lanovky připomínal spíš grotesku než důstojné
nastupování, něco jako Pat a Mat nebo Homolkovic rodina, prostě Vokurky na
cestách a i přes obrovské nápisy i moje důrazné upozornění, že se ve
stanici Štart nevystupuje se o to někteří jedinci pokusili :o)
Zde, na Skalnatém plesu k naší smůle zjišťujeme, že do lanovky na Lomnický
štít se vejdeme nejdříve a možná až v půl čtvrté a vzhledem k tomu, že už
je poledne a čeká nás přejezd do Čech, zatlačíme slzu a po prohlídce všeho
možného, focení a lehkém obědě, se vracíme k motorkám.
Radost z výletu nám
nepokazila ani pani průvodčí, která nám nehodlala uznat, že jsme vlak
dobíhali a nestihli si zakoupit jízdenky.
Na naše argumenty, že jsme
jen turisté, kteří nemají toliko drobných na automat a že ty peníze máme
zde připravené a že vůbec nejedeme načerno
nereagovala a napařila nám každému kilčo pokuty :o)
Na parkovišti se oblékáme do motorkového a za nádherného počasí vyrážíme
vstříc Českým hranicím a hotelu v Rožnově pod Radhoštěm. Opět na
doporučení pana Pafky.
Cesta do vlasti
ubíhala rychle, bez zbytečného zdržování, jen jsme museli pustit Morgana k
vodě, neb jeho naříkání stalo se už nesnesitelným. Po zaplaváni si v
korytu řeky do které nikdo jiný než on nehodlal vlézt a málem nemohl ani
vylézt jsme konečně přijeli na celnici a v momentě překročení státních hranic jsem si oddechl. Já
vlastně vždycky, když se vrátím do Čech tak si úlevou oddechnu a taky
povzdechnu. Jde o to, že kdykoliv vyjedete za hranice tak Vás místní
mobilní operátor pěkně přivítá a napíše co a jak máte dělat, kam volat a
jiné milé informace, ale při návratu do ČR nic. Mě by se mi líbilo třeba
jen prosté - vítejte doma, nebo tak něco :o)
Každopádně jsme dorazili do Rožnova pod Radhoštěm a hned po ubytování
(super ubytování) jsme šli na večeři a pár piveček.
Únava z cesty na nás
pomalu dolehla a tak se všichni až na Morgana odebrali na pokoje k lehkému
odpočinku. Ten vyrazil na "procházku" městem. O této procházce a o krásách
města Rožnova p/R Vám jistě rád napíše v některých příštích reportážích
:o)
Po posilujícím spánku a vydatné snídani vyrážíme ku Praze a cestou se již
pomalu rozdělujeme. Morgan sjíždí na Kladruby a já se odděluji někde za
Jihlavou a valím za rodinou na chatu. Předseda s Pafkou pokračovali po
krátké zastávce až do Prahy.
Na to, že jsem si jel "jenom" zaplavat na Zlaté piesky, to byl super
víkend :O)
poznámka autora: Zlatý Totok
- pivo Zlatý bažant
|
